Jak jde život...

Ahoj přátelé,

nyní jsem dospěl do zralého psího věku a vyrostl z mladické nerozvážnosti, chytil literární slinu a rozhodl se s vámi podělit o své další životní osudy. A zkušenosti. Moje někdejší starosti s hřebenem už mě dávno netrápí, panička mě pravidelně stříhá a můj kožíšek nevyroste více jak na 4cm, což mi výrazně ulevilo od mých setkání a tímto nepříjemným nástrojem. Tak že můj další skvělý zaběhnutý život probíhal v mnou vytyčených hranicích, pánečci celkem poslouchali, byl jsem si jist jejich láskou, péči a naše společné soužití probíhalo dle mého názoru v oboustranné spokojenosti.

A pak to přišlo. Můj poklidný denodenní řád byl narušen setkáním s čímsi maličkým, běloučkým a heboučkým, s očima jako perličky a ohromě odzbrojujícím něžným pohledem, ve kterém se zračil strach a zároveň i touha mě poznat. Zaujal jsem svůj obranný a bojovný postoj, ale sněhobílé štěňátko mě učarovalo, tak že jsem se ovládl a šel se jen vášnivě a zároveň opatrně seznamovat. Nakonec něčí ruce malou slečnu opatrně zvedly do náruče a já, i když poměrně otřen ve své jistotě svého teritoria, jsem se uklidnil. 

Tato malá předehra však byla jen předzvěstí něčeho daleko horšího. 

Opět zcela nečekaně se přede mnou objevilo další klubíčko, tentokrát černo-bílé, sice s bezelstnýma očima, ale světe zboř se, vůbec se mě nebálo a navíc to byl chlap! Vybudil jsem se k nejvyšší obrané schopnosti, pánečci mě museli brzdit, ale malý vetřelec nejenže neodcházel, usadil se v mém teritoriu a neustále se dožadoval mé pozornosti ke hraní. Ten nový skřet vůbec nerespektoval mé území, lezl mi do misky, hryzal naprosto bezostyšně všechny mé věci. Byl jsem nepříčetný, kdykoli jsem ho viděl a toužil ho zahryznout. 

A tak to šlo den za dnem. Pánečci se ke mě chovali stále hezky, to nemůžu říct nic špatného, a malý černý fráček, jak mu říká panička, si mě postupně získával na svou stranu. Společné vycházky začaly být docela psina, fráček na svých malých nožkách se mě zoufale snažil dohonit a já získal  pocit důležitosti a nadřazenosti. A teď už mě prostě nerozhází! Když mi vleze do misky a žere moje granule, nic si z toho nedělám a klidně mu sežeru ty jeho. A když se mi hravě zahryzne do ucha, chňapnu ho za krk a vytřu s ním podlahu. Na mě si tedy nepříjde! Ale řeknu vám na druhou stranu, když jsme oba unavení, lehneme si vedle sebe, a fráček si dá packu na mou, víte, že je to docela prima mít kamaráda?

Jednou jsme takhle s fráčkem běhali po zahradě a v tom vrzla branka. Tak se vám rychle běžím podívat co se děje a nevěřím svým očím! Přede mnou stála ONA! V plné kráse s nádherným hrdým postojem, rozkošnýma velkýma špičatýma ušima, doslova podmanivým , neodolatelným výrazem a kouzelnýma velikýma černýma očima, kterýma si mě zvědavě prohlížela. Po prvním omámení jsem vyrazil k boji, ale pak jsem si sedl a po očku ji stále pozoroval. Z bílého chomáčku, se kterým jsem se před časem setkal, vyrostla krásná mladá dáma jménem Sabinka. Vím sice, že jsem mnohem starší a musím si na oko při našich dalších setkáních zachovat " tvář a důstojnost" , ale musím vám říct, že Sabinka bude nevěstou mého i fráčkova srdce.